Když jsem oslavila své 35-té narozeniny, podívala jsem se do zrcadla, vystrčila bradu a řekla tomu ksichtu čumiacemu na mě, že je čas smířit se stým, že já děti mít nebudu. Přesněji řečeno, už bych ani nechtělo ani kdyby bylo s kým, i když ani náhodou nikdo takový na obzoru nebyl. Riziko je příliš velké nebo já Poser.
Příběh této ženy
Tehdy jsem si nechtíc vzpomněla na první nebo druhý ročník zlakladnej školy, když jsme nahodila výtvarné měli nakreslit, čím chceme být.
Zatímco spolužačky ztvárňovali princezny a paní učitelky, já jsem nakreslila policistku. Už tehdy mi nešlo vidět sebe jako princeznu, ten odznak a sen o spravedivosti, to mi bylo blíž.
Spravedlnost, to bylo moje, Vinnetou a Oldschatterhand, náplast na srdce malého děvčátka, které se snažilo vypořádat s tím, že člověk, kterému říkám tato, je vlastně jen ujo, bastard není žádné milé slůvko a moji sourozenci jsou jen polo pokrevní.
A tak jsem se vrátila ke svým knihám a snila jsem o dni když přijde můj skutečný táta, zprávy “no, no.no” tomu, ošklivému strýcové, jehož musím volat tato, co mi nadává do bastardy, když si vypije.
Donese mi Horalky, pohladil mě po vláskách a svět bude opět spravedlivý.
JENŽE, TEN UJO NIKDY NEPŘIŠEL A JÁ UPDATOVALA SVÉ SNY