Chodila po městě, kdy byla její přítelkyně v práci, a pak uviděla stejného bezdomovce, který se jí zeptal na čas. On ji také viděl a ihned k ní přišel. Představili se. Jeho jméno bylo Vic kočáru. Strávili celý den spolu, mluvili celé hodiny a Emma se cítila jako zamilovaná do tohoto cizince ze zlomeným životem … Když odcházela, nechala bezdomovci telefonní číslo a doufala, že zavolá.

Nečekala dlouho. Vic cítil přesně to samé, jako kdyby byly pro sebe stvořeni. Navzdory krutému osudu, se kterým bojoval, pro tuto ženu se rozhodl za sebe bojovat. Našel si práci, aby vydělal peníze na lístek do Vídně.

„Neměla jsem tušení, že ho někdy znovu budu vidět. Doufala jsem. Nemohla na něj přestat myslet. O tři týdny později měla jsem 30 let. Byl to pondělí. Vzpomínám si, že mi zavolal v ten den a řekl: „Jsem tady,“ říká Emma.

Emmy mu pomohla začít normální život v novém městě. Je to už deset let od jejich setkání, dnes jsou manželé a se velmi milují. Mají dvě děti – chlapce a dívku.

Vic absolvoval studium a stal se inženýrem.

Emmy napsala knihu o příběhu jejich mimořádné lásky: „Jak milovat člověka, který žije v keřích“.

Navzdory přechodu let stále jsou velmi šťastní. Nikdo z nich neočekával, že den, kdy se setkají, navždy změní jejich život …

Zdroj:superminusy.pl