Ale nebylo tomu tak, rodiče seděli u stolu v kavárně a pozorovali svou dceru. Zřejmě takové věci dělala ráda, protože rodiče, očividně neslyšící náš rozhovor, kývli mým směrem a dali svolení splnit dívčino přání. Vzal jsem ji do náruče, dívka mě pevně objala.
Velmi mě překvapilo toto chování malého dítěte. Nikdy jsem nečekal, že by ta dívka mohla jen tak přijít k cizinci a požádat ho o taková pera. Najednou se mi podívala přímo do očí a řekla: „Byl jsi velmi smutný, chtěla jsem, abys se usmál!“
Po takových slovech mě zaplavily city, z očí mi tekly slzy a na tváři mi hrál úsměv. Byl tam pocit neuvěřitelného tepla a radosti. Pevně jsem dívku k sobě objal a zašeptal „Děkuji.“ Všechny mé výčitky vůči manželovi okamžitě zmizely, zlepšila se mi nálada. Chtěl jsem se vrátit domů a usmířit se se svou milovanou.
Dívka, sestupující z mé náruče, běžela ke své matce, dlouho jsem ji sledoval očima a snažil se pochopit, co to je. Přišla jsem domů v dobré náladě, o všem řekla manželovi, samozřejmě jsme se udobřili.
Byl to neuvěřitelný večer. Až doteď, když si na něj vzpomenu, se mě začínají zmocňovat city s obnovenou silou. Jak jsem vděčná svému manželovi a té dívce a Všemohoucímu, který nás tehdy všechny dal dohromady.
Kéž byste něco takového zažili!
Zdroj:pirooog.ru