Je mi 47 let. Jsem obyčejná žena. Dá se říci šedá myš. Nejsem krásná ani nemám pěknou postavu. Jsem sama. Nebyla jsem vdaná a ani nechci, protože, podle mého, muži − téměř všichni − jsou stejní živočichové, kterým jde jen o to nacpat si břicho a válet se na pohovce. A ani mi to nikdy nikdo nenabídl. Nevdám se a nemám zájem o schůzky. Moji staří rodiče žijí v Archangelsku.
Jsem jediné dítě v rodině. Nemám sestry ani bratry. Mám bratrance, ale nestýkám se s nimi. Nechci. Žiji a pracuji v Moskvě už 15 let. Pracuji ve firmě, každý den jen do práce a domů.
Bydlím v obyčejném věžáku na sídlišti. Jsem naštvaná, cynická, nikoho nemiluju. Nemám ráda děti. Na Nový rok jsem jezdila do Archangelska navštívit své rodiče. Jednou za rok jsem jezdila domů. Letos jsem jela také, a když jsem se vrátila, rozhodla jsem se umýt ledničku. Chtěla jsem vyhodit z mrazáku všechno staré − knedlíky, kotlety.
Koupila jsem je a nějak se mi nelíbily, tak tam ležely. Všechno jsem dala do krabičky a šla vyhodit. Přivolala jsem výtah a ve výtahu byl asi sedmiletý chlapec. Viděla jsem ho několikrát s matkou, když byl ještě kojenec. Pomyslela jsem si… nu což, a vešla jsem do výtahu! Upřeně se díval na krabici. Vyšli jsme z výtahu, jdu ke kontejneru a on jde za mnou. A ozve se plachý hlásek: můžu si to vzít? Říkám, že je to staré! Pak si pomyslím − jestli chce, ať to vezme, není to shnilé! Už jsem odcházela od popelnice, jen jsem se z nějakého důvodu otočila.
Opatrně sebral balíčky, zavřel je a přitiskl k hrudi. Zeptal jsem se, kde je jeho matka? Řekl, že je nemocná, a také jeho malá sestřička. Nemůže vstát, dodal. Otočila jsem se a šla domů. Šla jsem do svého bytu a dala na sporák večeři. Sedla jsem si. Sedím a přemýšlím. Něco mě zasáhlo. Nemůžu chlapce pustit z hlavy.
Nikdy jsem nebyla lítostivá a ani jsem neměla touhu pomáhat. Ale něco mě ponouklo, rychle jsem vzala to, co bylo doma: klobásu, sýr, mléko, sušenky, brambory, cibuli, dokonce jsem popadla i kus masa z mrazáku. Vyšla jsem a u výtahu jsem si uvědomila, že ani nevím, ve kterém patře bydlí. Vím, že někde nade mnou a to je všechno.
Začala jsem stoupat patro za patrem a měla jsem štěstí, po dvou patrech mi otevřel dveře můj chlapec. Nejdřív nechápal, ale pak z nějakého důvodu tiše ustoupil a pustil mě dovnitř. Byt byl velmi ubohý a velmi čistý. Matka ležela na posteli, zkroucená vedle dítěte. Na stole umyvadlo s vodou a hadry. Bylo vidět, že srážela teplotu obklady. Holčička také spala, něco jí chrčelo v hrudníčku.
Máte léky, zeptala jsem se chlapce? Nějaké máme, ukázal mi. Staré prošlé prášky, které už měly být dávno vyhozené. Šla jsem k dívce, dotkla se její hlavy. Byla horká. Otevřela oči a nechápavě se na mě podívala.
Pak se zprudka posadila: Kde je Anton? Vysvětlila jsem jí, že jsem sousedka. Zeptala se, jaké příznaky má ona a dítě. Zavolala jsem sanitku. Než přijela, dala jsem jí čaj a klobásu. Jedla bez řečí, zjevně byla dost hladová. Jak mohla kojit dítě?
Lékaři přišli, vyšetřili, napsali maličké spoustu léků a také injekce. Šla jsem do lékárny a všechno jsem koupila. Zašla jsem do obchodu, vzala jsem mléko a různé druhy dětské výživy. Z nějakého důvodu jsem koupila i hračku. Jakousi podivnou obludu jedovatě citrónové barvy.
Prostě jsem nikdy nekupovala dárky dětem. Jmenuje se Aňa, je jí 26 let. Žila v Podolsku, ne přímo, ale někde na okraji. Matka a babička byly Moskvanky, ale matka si vzala muže z Podolska.
Přestěhovali se tam a ona pracovala v nějaké továrně. A on tam byl jako technik. Když se narodila Aňa, jejího otce zabil v práci elektrický proud. Matka s dítětem v náručí zůstala bez práce a bez peněz. Začali chodit kamarádi. Rychle se z ní stala alkoholička, za tři roky.
Sousedé nějakým způsobem našli v Moskvě babičku, která si vzala dívku k sobě. Pak, když jí bylo 15, jí babička všechno řekla. A také že matka zemřela na tuberkulózu. Babička byla stručná, lakomá a hodně kouřila.
V 16 letech šla Aňa pracovat do nejbližšího obchodu. Nejdřív jako balička, pak jako pokladní. O rok později babička zemřela a Aňa zůstala sama. Ve věku 18 let se setkala s chlapem, který sliboval, že se s ní ožení, ale když otěhotněla, jednoduše utekl. Pracovala do poslední chvíle, ukládala si peníze, protože pochopila, že není nikdo, kdo by jí pomohl.
Když porodila, už za měsíc nechávala dítě samotné v bytě a chodila uklízet vchody. A jak se narodila holčička? Majitel obchodu, kam se vrátila do práce, když syn povyrostl, ji jednou večer znásilnil a dělal to stále a vyhrožoval jí, že ji propustí a ona nebude pak mít kde pracovat.
Když zjistil, že je těhotná, dal ji 10 tisíc rubů a řekl jí, aby se víc neobjevovala. Takový to je příběh. Toho večera mi to všechno řekla. Poděkovala za všechno a řekla, že si částku odpracuje úklidem nebo vařením. Zastavila jsem její díky a odešla jsem.
Nespala jsem celou noc. Přemýšlela jsem. Proč a nač žiji. Proč jsem taková? Nezajímám se o rodiče, nevolám jim. Nikoho nemiluji. Nelituji. Hromadím peníze, nashromáždila jsem už slušnou částku, ale nemám ji pro koho utrácet. A najednou nějaký cizí osud, lidé nemají co jíst. Nemají za co se léčit. Ráno přišel Anton, podstrčil mi talíř s palačinkami a utekl.
Stála jsem na prahu s tím talířkem v rukou a teplo z těchto horkých palačinek jako by mě oživovalo, jako bych roztávala. Chtělo se mi náhle všechno: plakat, smát se a jíst, všechno najednou… Nedaleko našeho domu je malé nákupní centrum. Tamní majitelka malého obchodu pro děti, když pochopila, že nevím, jakou velikost oblečení potřebuji, souhlasila, že půjdu se mnou k nim!
Nevím, jestli to byla touha po zisku, když si uvědomila, že toho vezmu hodně, nebo byla tak ohromena mou péčí. O hodinu později u nich stály čtyři obrovské pytle oblečení pro dívku a chlapce. Koupila jsem také peřinu, polštáře a ložní prádlo. Nakoupil jsem i jídlo. Dokonce i vitamíny. Chtěla jsem koupit všechno. Cítila jsem se potřebná.
Uběhlo 10 dní. Říkají mi teta Rita. Aňa švadlena je stále stejná. Můj byt se změnil, je útulnější. Začala jsem volat svým rodiče. Posílám dárcovské sms pro nemocné děti.
Nechápu, jak jsem žila dříve. Každý den po práci běžím domů. Vím, že na mě čekají. A navíc, na jaře jedeme do Archangelska. Všichni společně. Už máme jízdenky. A proč žijete vy???