„Tento den před rokem byl stejný jako každý jiný. Corey Mantia ráno vstal a šel do práce. Parker a já jsme zůstali doma a hráli jsme si celý den. Corey se vrátil domů, hrál si s naším milovaným synem a poté nás sbalil na výlet, na který jsme šetřili peníze delší dobu. Tu dovolenou jsme prostě potřebovali. Konečně přišla ta správná chvíle, abychom odjeli. Nevěděli jsme, že se tím všechno změní. Už nebudeme mít společnou budoucnost. Všechny naše sny se už nesplní. Nekoupíme dům, nepojedeme s Parkerem poprvé k holiči, nepůjde do školy, naše rodina se nikdy nerozroste. Tak to je. Vše, co jsme se znali, se zhroutilo.
Jeli jsme po silnici, když se to stalo. Do mého báječného manžela, který zrovna řídil, mého milovaného syna, který seděl vzadu a díval se na Mickey Mouse a do mě narazilo druhé auto, které řídila opilá žena. To je ten den, který navždy zůstane v mém srdci. Jedno rozhodnutí sobecké osoby, která uznala, že „může“ řídit auto, vzalo život mému nevinnému 15měsíčnímu synovi, který seděl vzadu. Způsobila, že mě a mého manžela museli do nemocnice transportovat vrtulníkem. Můj manžel tam druhý den umřel. Způsobila, že rodina byla zničena a nemocniční personál potřeboval dodatečnou pomoc.
Jedno sobecké rozhodnutí opilého řidiče způsobilo, že ve věku 21 let jsem vdova a matka andílka. Způsobila tak mnoho nočních můr a policejních zpráv, jakými byla pitevní zpráva mého dítěte, kterou jsem musela vidět a mnoho fotografií z místa nehody… Tyto věci by nikdy neměla vidět žádná 21letá matka. Tímto se zhroutily moje sny a místo nich se objevila bolest silnější než bych si kdykoliv dokázala představit.
Tento den Destiny, která byla matkou a manželkou, také umřela. Musela se znova narodit. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tolik sil, naštěstí jsem cítila podporu v modlitbách a od mé rodiny a přátel. A také díky podpoře skupiny vdov, které chápaly mé emoce.